Žženo, ajjaj, já mám z takových lidí děsivé trauma, oni nic neřeší a lítají okolo za jakoukoliv prací, až se mi z nich hlava točí.
Pro mě to bohužel není inspirativní, nýbrž děsivé, jsem veš líná a mám milion výmluv, proč nedělám to, ono, nebo tamto, když už tedy ten zadek zvednu, musím nejdřív donutit mozek k činnosti, aby mi zdůvodnil smysluplnost toho zvednutí zadku ze sesle a každý zbytečný pohyb považuju za životu nebezpečný.
Takovým lidem je možné snad jen závidět, ale není mi vlastní jakákoliv závist a to buhužel ani "ta zdravá a inspirující".
Nemůžu ti nedat za pravdu, já se možná před takovými lidmi tiše skloním, ale to asi je dar, který já nemám a předstírat to neumím.
Ne že bych tu občas nelítala, jak hadr na holi, ostatně, jinak to tu nejde a odpolední a večerní směna bývá velmi náročná, ale abych tu mohla trávit zajímavá dopoledne, můj mozek musí velmi precizně vypracovat plán prací, aby nebylo třeba udělat zbytečný pohyb a nedocháelo k časovým prodlevám.
Možná to má babička jednodušší.