Ecim, teď si myslím, že dětem podsouváš způsob uvažování, který spíš nemají (že dítěti vadí nevydělávající matka).

Kudlo, nepodsouvám. Moc dobře vím, o čem mluvím.

Myslím, že dítěti může vadit spousta jiných věcí (např. přehnaná péče, pokud je to ten případ, což zdaleka být nemusí), ale sám fakt, že matka nepracuje?

Kudlo, může, věř mi, že může. Mě s naší situací částečně smiřoval fakt, že maminka není doma dobrovolně. Kdyby nám to ale dobrovolně, budu k ní cítit přesně to, co tu popisuji - zlost, stud a pocit hrozného poníženi.

A navíc, pokud matka (z vlastní vůle) nepracuje, tak je rodina pravděpodobně v situaci, kdy otec vydělává dost a v pohodě ji uživí.

Může to tak být, ale nemusí, ty děti své matky nesnáší právě proto, že dřepěly doma na zadku a dětem pořád opakovaly "na tohle nemáme, na tamto nemáme".

Jak se tedy díváš na takovouto kombinaci (matka celoživotně v domácnosti, otec finančně zajišťující rodinu)?

Vím, že budu znít netolerantně, ale po bohatých zkušenostech s těžce nemocnými lidmi, kteří by byli ochotni dělat divy, aby mohli aspoň trochu pracovat, jsem si vypěstovala dost silnou averzi k lidem, kteří pracovat můžou, ale nechce se jim a raději se nechávají živit. Pokud někdo má to štěstí, že je zdravý a práceschopný, tak mi přijde správné si toho vážit. Resp takhle - pokud je to někdo cizí, tak je mi to celkem fuk a myslím si svoje. Ale ve své rodině bych někoho takového nesnesla.

Ne ve smyslu, že by Tě to nebavilo (což jsem pochopila), ale jestli je na tom ze samé podstaty něco špatného?

Ano, ze samotné podstaty mi to špatné přijde - viz má předchozí odpověď.