Sylvo, já jsem si přála, aby se mnou moje maminka byla doma, když jsem byla malá. Napřed to nějakou dobu nešlo a pak ano - když se narodil brácha a ona zůstala na MD. Za pár let od nás táta odešel a ona šla na plný úvazek do práce. Naštěstí se to trefilo do doby, kdy už jsem na to dozrála a ohromně jsem si užívala to, že můžu být cca 2 hodiny sama doma. To jsem se i na ni těšila a kdybych tam měla sedět sama 3 nebo 4 hodiny, tak by to bylo moc. Ale ty dvě hodiny o samotě jsem milovala a těšila jsem se na ně. V tu chvíli jsem tam žádného dospěláka NECHTĚLA a byla jsem šťastná jako blecha, že tam žádný NENÍ.

A pak těžce onemocněla, šla do invalidního důchodu a doma byla skoro pořád. V té době už jsme byli s bráchou velcí a potřebovali jsme svoje soukromí. A dali bychom první poslední za to, aby se uzdravila a mohla normálně fungovat jako rodiče našich kamarádů. Debilní dotazy na téma, jestli pracuje a pokud ne, tak proč, když "na ní nic není vidět", byly ještě tím snesitelnějším.

Takže za mě - je úžasné, když může být matka doma s dětmi, ale jen tehdy, když jsou ty děti malé, potřebují ji a stojí o ni. Jinak ani omylem, protože to není dobré pro nikoho.