"Tenno, to já se emancipovaně cítím, i když jsem doma. Naopak kdybych se od porodu hnala do práce, cítila bych se jako služka z 19. století, která by na RD skutečně jít nemohla. Někdo to má přesně naopak, a taky je emancipovaný."

Mono, tohle je opravdu zajímavý a moudrý postřeh.
Cítím to také tak. Já si teď nepřipadám, že se obětuji dětem, naopak bych měla pocit, že se něčemu obětuji, kdybych hnala od mrňousků na celý den do práce.

"Žiju v době svobodné volby a žiju ve správném tělě, protože jako žena mám podstatně více možností, jak se svým životem naložit, aniž by si na mě někdo ukázal prstem. Mohu jít do práce i být doma. Můj muž má jen jednu volbu - být živitelem."

V téhle zemi a v téhle době jsem moc ráda, že jsem žena.

"Ano, vedle superžen a supermatek vedu život nezajímavý a nedostatečný, z VŠ zbyl už jen ten diplom.
Do práce pochopitelně jednou půjdu, nežijeme jen z lásky a vody, peníze jsou třeba. Z pocitu jakési realizace to ale nebude, být ženou v domácnosti, nenudila bych se. Ale tento luxus si nemůžeme dlouhodobě dovolit, tak to holt bude jinak, než bych ráda."

Tak to já časem půjdu do práce moc ráda, protože ke svému pocitu pohody potřebuji svůj vlastní příjem a práci, která mě baví. Mám to nastaveno tak, že být pro mě doma s malými dětmi je to největší štěstí, které si dovedu představit, ale být celoživotně v domácnosti, nepracovat a nevydělávat by pro mě osobně bylo jedno z nejstrašnějších životních selhání a proher, které si dovedu představit.