já tě plně chápu,měla jsem stejné,nebo spíše podobné pocity,ikdyž teda pro mě vždy byly jen děti,nic jinýho vlastně za sebou nemám,pokud se nejednalo o to,jak dceři zařídit v rámci možností užít si prázdnin,atd.chlop chtěl taky děti,už jen pro to,aby měl svý,dcera není jeho,když to dlouho nešlo,jeho touha polevila,má právě naopak.my teda umělkem prošli,nám problém našli,po tom,co jsem si skoro vydupala vyšetření,které prostě dr. přišly zbytečný.ale upřimně,nevím,jestli to vše za to stálo.po tom všem co roky mimčo nepřicházelo,trápili jsme se,řekli jsme si spoustu škaredých věcí,naše poslední šance je adopce,ale vztah už nebude nikdy takový jaký byl.ono u nás je v tom víc,ale věřím,že ta má přehnaná touha po dítěti má velkou vinu na všem co jsme si řekli,udělali.
a i když se já teda tvýho chlapa nechci zastávat,ale nevěř,že jemu to je jedno,možná dělá frajera že nechce právě proto,že to nejde.
a taky i když toto jsem za ty roky opravdu nenáviděla,věř,že je to pravda,nemysli na to,psychika je mrcha,čím víc si chceš dítě vynutit,tím větší šance,že nepříjde,je prokázaný,že i opravdu ztracené případý(zdravotně ok),po tom,když se na to vyprdly,najednou to šlo a bez problémů.