Já taky chtěla dřív než manžel a čekala jsem několik let, než se pro to rozhodl on sám. Jen jsem mu to tak jednou za rok, mezi řečí, připomněla, aby věděl, že pro mě je to pořád hodně důležitý. Věřila jsem, že na to jednou přijde sám a stalo se - v šestatřiceti jsme si jeli pro chlapečka. Jenže my byli bezdětní. Vzít si dítě z děcáku k vlastním dětem vyžaduje, myslím, slušnou míru altruismu - v podstatě víru v to, že to má smysl a že pro mne je důležitější někomu pomoci, než to mít se sám dobře a nepřidělávat si starosti. Pokud se k péči o "cizí" dítě tvůj muž jednou odhodlá, má můj velký obdiv - stejně jako ti dva, tři, které znám a kteří byli ve stejné situaci jako vy. Držím palce