Jsem rozvedená 4 roky. Vdávala jsem se po 4 letech známosti, po dobré úvaze, dlouhém zkušebním soužití, z rozumu. Rozváděli jsme se na můj podnět, když už jsem předtím dlouhá léta vyzkoušela VŠECHNO, abych manželství zachránila (jenže to musejí chtít a snažit se OBA). Z manželství mám malé děcko, po manželovi se mi ani omylem nestýskalo a nestýská, nebyl to dobrý člověk, ale přes všechno, co jsem udělala, abych se rozvést nemusela, cítím jako největší "dluh" vůči svému dítěti, že jsem teda asi nesprávně zvolila životního partnera.
Jenže tehdy mmně i jemu bylo 20, dneska o 20 víc, oba jsme se velmi změnili, i doba je úplně jinde, i povinností a starostí nesrovnatelně přibylo...a energie ubylo...

Jinak zakladatelku chápu a moc dobře vím, jak to bolí, když spolu dva nemohou žít, jakkoli by ve skutečnosti rádi. Ale v mém případě (další vztah s expřítelem, 4 roky, odešel on) to bylo tím, že já jsem se sice chovala hodně vstřícně a tolerantně a velkoryse a chtěla jsem vztah udržet i za cenu kompromisů (protože prostě bez určitých ústupků na obou stranách nemůže žádná spolupráce dlouhodobě fungovat), kdežto ex (jako chlap) prostě považoval za snažší "zaplácnout" svoji nespokojenost (kterou neuměl řešit nějakým kontruktivním rozhovorem se mnou - furt bylo všechno "OK" - a případnýma změnama) zase jiným vztahem. Před sebou samozřejmě nikdo nakonec neutečeme - ale někdo to dlouho nevidí a musí si kvůli tomu zničit delší kus života
Po tom se mi samozřejmě stýská nesmírně, to tu ventiluju často.
Protože vím, že tam jsme (z jeho strany) NEUDĚLALI zdaleka všechno, co bylo třeba a možné, abychom vztah udrželi.