... a opravdu z celého srdce, a ne že jeden druhého horko těžko ukecal. To si aspoň myslím já, protože je to přece jen dost závažné rozhodnutí a při všech problémech, které mohou i dlouhodobě nastat, musí partneři za tímto rozhodnutím stát a ne se pak začít hádat ("vždyť já jsem nechtěl, ale tys mě ukecala" apod.) !

Můj muž to má podobně - když jsme se kdysi o tom bavili (jen teroteticky), říkal že by dal vždy přednost tomu, mít vlastní dítě, pokud je to možné. Prostě ten pocit, že to dítě vzniklo "z něj" resp. z nás obou, a že ho bude od začátku vychovávat, jaksi bez (rozhodujících) "cizích vlivů"... a tak to asi má hodně lidí.

Dá se to brát jako zavrženíhodné apod., ale z jiného pohledu to lze i chápat. Já jsem si dřív, "za mlada" také vždycky říkala, že je přece smysluplnější ujmout se dítěte, které už na světě je a nikoho nemá, místo toho aby člověk "vyráběl" další, "vlastní"... Jo to vlastně naprosto logické. Ale v praxi jsem to pak cítila jinak - a jinak to i dopadlo !

Můžete si o tom ještš znovu v klidz promluvit, probrat všechna pro a proti, vše co Vás oba k tomu napadne, můžeš ho požádat aby o tom ještě popřemýšlel - ale když ani pak nebude chtít, tak holt ne.