U nás je to kombinované. Kluci začali v ZUŠce - mladší kytaru a bicí, starší klavír. Musím říct, že je to jako všude - o konkrétních učitelích. Je pravda, že v ZUŠce se musí dodržovat jakési osnovy, ale třeba učitelka klavíru dá vždy synovi vybrat a i když jsou to různé etudy, jsou pěkné a syn, přestože v běžném životě zaměřený na hudbu typu rap a hip-hop, na klavír chodí čtvrtým rokem a rád. Nikdo ho nenutí hrát lidové ani vánoční písničky, prostě má jistou možnost volby a paní učitelka je úžasná. Na nauku nechodí, dělá 2x za rok zkoušku, první roky byly pro něj brnkačka (ale to má každé dítě jinak, on byl v nauce naprosto samostatný a stačilo se mu na všechno podívat a okamžitě věděl), teď už je to ale opravdu těžké, navíc v době pololetních písemek, takže je to záběr.

Mladší chodil do ZUŠky na bicí, je tam jediný učitel a jeho postup nám nevyhovoval, takže jsme ho dali soukromně a je to obrovský rozdíl - synův přístup ke hře se zlepšil o 200%, což se samozřejmě odráží i v tom, jak pokročil.
Na kytaru chodí stále do ZUŠky, nicméně moc ho to nebaví, postupuje tudíž daleko pomaleji, protože dokud jednu skladbu nezvládne, nemůže začít další. Nebaví ho přehrávat stupnice a co je největší překážka - to je nauka. Jeden rok chodil na nauku přímo v ZUŠce, ale byl z toho strašně otrávený, takže teď se jí učí taky doma, ale je to fakt řehole a kazí mu to chuť ke hře na nástroj, chce kytary nechat.

Celkově si myslím, že by se hudební teorie měla vyučovat jiným způsobem, děti jí mají vytrženou z kontextu, moc nerozumím, proč to tak je. Většina dětí z té ZUŠky stejně na konzervatoř nepůjde a pokud ano, dá se teorie doučit cíleně v pozdějším věku. Navíc v těch prvních ročnících je alespoň v naší ZUŠce výuka nauky zaměřená především na menší děti, našim klukům přišel ten přístup silně infantilní, i když jim bylo 7-8 let.