Denkoro všechno chce čas, a hlavně si nic nevyčítat (to se taky naučíš až "časem")... My se s tou diagnózou sžíváme už víc jak půl roku a ještě se mi to pořádně nepovedlo (nulová podpora od rodiny tomu moc nepřidá).. Manžel k tomu zaujal obranný postoj "on z toho vyroste" a zatím si to nedá vymluvit...

Pro mě je hrozně důležité že "nekrní" ale i když pomalu jde dopředu! Nemůžu se mu INTENZIVNĚ věnovat, protože to není v mých silách, mám ještě dvě další děti a chca nechca musím pozornost mezi ně rozdělit, ale dělá to jak nejlíp umím a vím že prostě VÍC DÁT NEMŮŽU i když je to třeba málo, ale tím se nesmím trápit, protože víc není v mých možnostech