Přidat odpověď
Strach mám, ale asi jsem kliďas, žádný prášky na úzkost a jiný stavy jsem v životě nebrala a nepotřebovala. Mám hroznou představivost co se týče katastrofických scénářů. Předminulý týden manžel letěl jakousi třicetiletou Cesnou pro 12 lidí z Georgetownu do Paramariba (z jedný rozvojový země na severu jižní ameriky do druhý) a zpátky, to jsem se bála (jsem ve Španělsku), ale ne že bych panikařila. A to letěli celou cestu zpátky v tropický bouřce, každou chvíli se propadávali x metrů hluboko, ale manželovi to prý bylo jedno, protože snědl v Paramaribu něco divnýho a bylo mu špatně. Ostatní buďto řvali nebo se nahlas modlili. Před několika lety při podobném letu mezi nějakými ostrovy dva evropský úředníci spadli a nepřežili. Tenhle týden letěl už normálním letadlem z Georgetownu do Port of Spain (Trinidad). Příští týden poletí za mnou z Georgetownu do Španělska, dva dlouhý a jeden krátký let. Fakt si oddechnu, až v pořádku dorazí!!! Strach mít pořád nemůžu, zbláznila bych se. On říká, že podle čar na rukou se dožije více, než 100 let, takže vůbec nemá cenu se o něho bát, pokouším se tomu věřit, ale jsem hrozný racionalista (ačkoliv se ráda tvářím jako spiritualistka)... Beru to tak, že co se má stát se stane a co se nemá stát se nestane a mými připadnými žaludečními vředy s tím asi nic neudělám (zato v žaludku mi to nadělá paseku), takže na agonii a podobné stavy bude času dost, až se fakt něco stane (jestli teda), do tý doby by byla škoda si tím otravovat život. Dokud je všechno v pořádku, není co řešit, problémy se prožívají, až když nastanou a ne x let preventivně dopředu.
Předchozí