Když byl syn asi tak tříletý, čekali jsme na zastávce a přišel tam postižený pán-měl takový ten neklid, pořád se různě kroutil, kroutil hlavou, rukama.Malej na něj pořád fascinovaně zíral, stavěla jsem se mu do výhledu, protože mi bylo jasný, že z něj nějaká perla vypadne...nedal se zaujmout něčím jiným, zatahal mě za bundu a zařval:"Maminko, maminko, podívej se, to je kašpárek!!!!"
Hanbou bych se propadla.
A minulý týden v nacpaném autobusu s čerstvě tříletou dcerou-sedím, mám jí na klíně, proti nám stará paní, pořád na malou juká, usmívá se.Dcera se mračí, modlím se at mlčí.Ale samozřejmě že ne.Do ticha se ozve:"Mamí, at na mě ta bába nekouká, vypadá jak opice!"
jak já zavidím maminkám, jejichž děti v tomhle věku blbě mluví a není jim rozumět!