Přidat odpověď
Na vztahu se musí pracovat, pokud si nestěžuju a nějak funguju, tak utvářím ve svém partnerovi pocit, že je vše ok. Pokud pak za ním dorazím a vysvětlím mu, že jsem nikdy nebyl spokojený a končím, tak mu v podstatě vrážím kudlu do zad, protože ho naprosto bez varování zaskakuju nepřipraveného. Pokud nejsem spokojená, tak mám dneska možnosti to řešit, navrhuju nějaký oddechový čas bez dětí, třeba nějaký penzion někde, manželskou poradnu, mluvím o tom, co se mi nelíbí a tak... Pokud zjistím, že na mně partner přesto kašle, tak začnu dávat peníze na stranu a jen ho tam mírně upozorním, že spokojená nejsem a budu hledat cestu ven, ale to by mělo fakt následovat až v případě, že jsem vyčerpala všechny možnosti, viz tuhle téma té paní žijící s alkoholikem. Utíkat ze vztahu jen proto, že všechno není, jak bych si představovala, je docela rozežranost. V opačném případě jako mladá žena s jedním dítětem a zrádcem partnerem bych si gratulovala, že mně opustil až v době, kdy dítě může do školky a já do práce a kopla bych ho kamsi. Brečela bych x let do polštáře, ale žila bych dál, už pro to dítě, co mám a co je na mně závislé. A taky bych se postarala, aby mi manžel nechal slušné alimenty a abych měla kde bydlet.
Předchozí