ahoj, no já mu tak nějak podobně taky říkám. že existuje nemoc, při který člověk nemůže ovládnout smutek, a pak někdy smutek přijde ikdyž se nic nestalo, ale že za to nikdo prostě nemůže.
Pak ale jednou se přihodilo, že syn povídá: No, já jsem asi tu nemoc dostal taky, tu nemoc smutku.. nevím co tím myslel, ale najednou mě napadlo, jak to řeší ostatní maminky.
Někdy mě napadlo proč on nic neříká když vidí že brečim. Pak mi došlo že proto že se s tím setkává od malička. Takže mu to nepřipadá výjimečný prostě.
Když fakt nemůžu ovládnout pláč a důvod to prostě nemá, je to jak když se sepne knoflík, tak nevím jestli se schovat nebo přetvařovat nebo co. A strašně mě mrzí že to to dítě cítí že při pohledu na něj a na celej domov mám doslova fyzický bolesti.

Napíšu teď jako neregistrovaná z jinýho počítače mmch.

Co s tím prostě dělají jiný maminky? Jak může pomoct partner, aby taky neměl pocit že něco udělal blbě.. Nedoporučuje se depresi jít zaspat, takže schovat se do postele není dobrý řešení.

Nechci aby mě syn takhle viděl. Vypadám jak feťačka kterou někdo zbil a vokrad.

Všem děkuju za zkušenosti.