Florence, trochu jsem přemýšlela jestli reagovat nebo ne, ale nedá mi to. K tvé poznámce - nepřipadám si, že bych reagovala arogantně. Jen mě překvapil názor, že by to někomu až tak vydilo. Vyrostla jsem trochu jinak, navíc když bych potkala v šatnách samotného klučíka (10 let mi nepřipadá ještě až takový puberťák) tak bych se ho zeptala, jestli nepotřebuje poradit nebo tak, pokud bych ho tam viděla s matkou, babičkou, sestrou .... tak by si jen pomyslela, že je to věc té rodiny a jejich důvod, proč jde klučík do dámských šaten (bázlivost, špatná zkušenost, postižení které nemusí být na první pohled znatelné ....) ale určitě bych si nemyslela nic špatného. Asi to chápu nějak jinak než ostatní.

Tady se kolikrát řeší, jak maminky chodí do kdovíjaké třídy a věku s dětmi všude možně, doprovázejí relativně už i větší děti, navíc občasné problémy s úchyly a různými zprávami o přepadávání dětí se možná není co divit, že se zeptám. Kamarádka doprovází dceru do školy ještě v sedmé třídě, protože mají velmi špatnou zkušenost s přepadením, plně je chápu a nedovolila bych si komentovat její chování. Syn je jinak přiměřeně samostatný, chodí do školy a na kroužky sám, ale jsou situace, ve kterých je rád, že jsem blízko, nepotřebuje mě mít za ruku, potřebuje jen ten pocit. Ve druhé třídě zažil po několik měsíců nepříjemnou šikanu a s tím spojenou změnu školy. Sice se od té doby jeho chování zlepšilo co se týče sociální adaptability, ale i tak někdy reaguje jako spíš věkově mladší. Ale je to i o dozrávání nervové soustavy, až bude starší, tak si možná na některé situace s úsměvem vzpomenu. Teď se snažím vyřešit, jak mu nějak pomoct.