Mono, díky. Já už těhotná nejsem, miminko se už narodilo.

Si myslím, že se mi ty myšlenky vrací, čím víc se jím bráním.
A začalo to jedním nevinným zábleskem.
Ale už je to lepší, tak snad to brzy vyšumí. Oba své prcky miluju a nepřála bych jim něco špatného.
Proto je to pro mne tak ubíjející.

Pak mám ještě jednu obavu, co se myšlenek týká. Už někdy od puberty si říkám, že jednou umřu na rakovinu kůže. Netuším, jak mě to napadlo. Neměla jsem žádný důvod si to myslet. Byla jsem o tom přesvědčená. Nebojím se, že se vybouráme v autě, že mě něco přejede, že onemocním čímkoliv jiným. Prostě nademnou visí takhle diagnóza, kterou jsem si vsugerovala.
Tam se fakt bojím, že by se myšlenka a strach mohl přetvořit ve skutečnost. Že si to v sobě pěstuju. Ale nedokážu se toho zbavit, ikdyž bych chtěla.