Marci, tohle znám taky. Když jsem odjela poprvé od svého prvorozeného synka (bylo mu 17 měsíců, byla jsem s ním 24 hodin denně) s kamarádkami na víkend, hned druhý den jsem měla strašný neklid, strach, stísnění, běhala jsem jak tygr po lese - nebyl tam signál, a já věděla, že se něco stalo, že musím domů, či aspoň už konečně potvrdit - protože jsem VĚDĚLA, že je něco velmi zle -a bylo, syn byl na JIPce.
Když zemřela máma, nebylo to pro mě překvapení, ve snu se se mnou rozloučila pár dní předem.
Když onemocněla a zhoršil se jí stav, věděla jsem to, a aby se jí ulevilo, vtáhla jsem její bolesti do sebe a to jsem žila 100km od ní - takže jsem musela vzít neschopenku, ale jí bylo pár dní dobře.
Je toho víc.

Nicméně s tím synkem si stále nejsem jistá, zda to byla předtucha, či sebenaplňujícíc se proroctví, a já to vlastně způsobila. Já se strachem už odjížděla, že bych neměla, že se jistě něco stane. A stalo.