boleslavko, já si taky nemyslím, že by mu bylo fyzicky špatně (ač krev nemusí ) to jsem popisovala, spíš ta psychika, my tak nějak blbě vzájemně snášíme bolest toho druhého a dovedeme se navzájem i docela dobře "vyšťavit". Netvrdím, že mi není oporou, naopak je, ale známe i své slabiny....

Jinak do půlnoci čekal, pak oslavovali (jen pomálu) a ráno v 5 přiklusal do porodnice.. to jsem se smála, protože přišla sestřička na JIP, já jsem vůbec nemohla spát.. a říkala "copak asi dělá manžel?". A já hlásila, že flámuje... a ona vytáhla obrovskou kytici.. a říkala "ba ne ))"

Takže potěšil. V nemocnici jsem byla 3 měsíce a manžel za mnou jezdil každý den... možná, že to, že u porodu nebyl občas zamrzí jeho, když to nadšeně líčil kamarád, nakonec by ho stejně vyhnali - sekce, mně to fakt nechybělo...

Ale opravdu to všem přeju a Bohudíky za to, že už to jde, že už se miminka tatínkům neukazují oknem apod... to byla hrozná doba.