Nějak jsem to zvládala, i když teď už taky nevím jak vlastně. Ale měla jsem jen jedno dítě. V prvních letech života syna jsem si dodělala PhD. a pracovala ve výzkumu na plný úvazek, vedla dva grantový projekty.
Sešlo se u mě několik pozitivních okolností: syn byl spavé dítě (spal v noci 8-8 a klidně 3 hodiny přes den, v prvním roce ještě víc), navíc byl pohodový, zabavil se sám, jako miminko jsem ho třeba houpala nohou v lehátku a přitom pracovala... A taky negativních okolností: jsem samoživitelka, jinak to prostě nešlo, projekty nešly odložit ani na někoho přehodit, byl by to průšvih pro celé oddělení; a syn byl do tří let dost nemocný - kdyby ne, putoval by v roce do jeslí aspoň na tři dny v týdnu, takhle jsem to musela lepit porůznu a pořád mít záložní scénáře. Taky jsem učila, takže tam nešlo nepřijít.
Takže - jeden den v týdnu hlídala babička, zkrátila si úvazek a cestovala 100 km, věčné jí díky. Jinak jsem pracovala když spal a večer, a to i když se mi straaašně nechtělo. Byl to velkej tlak, pořád jsem měla pocit, že někde nestíhám... Ale syn tím snad neutrpěl, protože když jsem byla s ním, moc jsem se tím odreagovávala a oba jsme si to užívali.
Teď mám školku, normální pracovní dobu, a mám pocit, že stíhám neuvěřitelné množství práce, mám pohodu.