Jsem v hodně podobný situaci. Synovi je pět let a samozřejmě se ptá. Rozdíl je asi v tom, že jeho otec o něm neví a kamsi zmizel - po čase, kdy jsem se k tomu odhodlávala, se mi nepodařilo ho vůbec kontaktovat. Taky to byl dost problematický člověk.
Synkovi se snažím říkat pravdu, tak nějak postavenou úměrně věku. Radila jsem se o tom se dvěma psycholožkami. Jedna mi doporučila toto: o otci mluvit, pokud možno i pozitivně - např. vyzdvihnout co dítě dobře umí a jeho táta to taky uměl, takže to má po něm atd. Aspoň detaily, když celek pozitivní nebyl. A jasně říct, že s tatínkem byl problém - u nás to byl (mimo jiné) alkohol, a že proto jsem s ním nemohla zůstat. Takhle jsem to udělala a syn je v rámci možností v pohodě.
Druhá psycholožka navrhla, že bych mu měla v jeho zájmu říct, že jeho otec zemřel. Byla jsem z té rady v šoku, pak jsem o tom přemýšlela, a zavrhla jsem to. V ničem synovi nelžu, a tohle by podle mě později stálo mezi náma.