Já nevím, jak to vysvětlit. Ptát se proč je dobrý, Bohu to nevadí, potíž je v tom, že člověk, jak s tím začne, tak má sklony sklouznout k sebelítosti a přestane se soustředit na to, co by mu mohlo pomoc, což je jedině Bůh. V podstatě se vědomě rozhoduju v tý krizi a říkám, vím, že jsi se mnou a že mně tím provedeš. Ty otázky pak pokládám, až když jsem si jistá, že to zvládnu, že v Něm mám bezpečí a naději, není to otázka toho, že On to nedává, ale že já v určitou chvíli to nejsem schopná vnímat, protože ty emoce prostě šíleně řvou, nicméně když vím, že to musím mít, tak to hledám navzdory svým pocitům.