Míšo,
letos jsem vzala syna na týden do Francie, jeli jsme sami dva.
Vysvětlit mu, že Paříž není Praha a že není dobrý vzdalovat se ode mne na několik desítek metrů bylo zhola nemožný. Zejména v metru to byla lahůdka.
Z balkonu v pátým patře hotelu jsem ho stáhla v poslední chvíli, on se totiž pověsí přes zábradlí a plive dolů (on sleduje, jak se ten jeden velkej plivanec rozděluje na několik menších a pak chce rozebírat proč, jestli je to tlakem vzduchu nebo rychlostí letu).
Zastávka u každého pouličního muzikanta na minimálně 15 minut... u skupiny Rusů, hrajících tklivé ruské písně jsme stáli půl hodiny.
"Mami, dej mi ty drobný, ty bys je naházela každýmu žebrákovi... ty, co hrajou, to je něco jinýho, u těch to beru jako že choděj do práce, ale když jenom seděj, tak nedostanou nic!" (výjimka byla jen u žebráků se psy, těm se smělo dávat kvůli těm psům).
V mořském akváriu dokáže strávit několik hodin, všechny expozice si projde tak 5x, ale vzbudit v něm zájem o cokoli jiného je zhola nemožné. Na pouti jde minimálně 3x do jedné a té samé atrakce, jiné ho nezajímají a nenechá se přemluvit, aby je vyzkoušel.
Nejhorší bylo, že se domníval, že mu v cizí zemi nikdo nemůže rozumět a neustále komentoval vzhled a chování ostatních lidí. Často velmi drsně ("fuj, to je hnusná ženská, jak si ji někdo mohl vzít?"). Celou dobu jsem čekala, kdy mu nějaký Čech vrazí facku... stejně jako při jeho neustálých komentářích, co všechno je v Paříži "primitivní".
Musím říct, že zejména personál v hotelech mne upřímně litoval, byť decentně, obvykle slovy "chlapeček je velmi živý, že?"