Baruško, amnio mi bylo doporučeno přesně ze stejného důvodu jako Tobě - čerstvě 36. Teoreticky jsem byla vždy přesvědčena, že bych na ni nikdy nešla, ale ten tlak lékaře byl hodně stresující. Vlastně dvou lékařů, protože shodou okolností můj lékař spolupracoval se svým kolegou, který mu v ordinaci dělal maminkám jednou týdně lepší ultrazvuk. Dle ultrazvuku také vše v pořádku, ale hned mi bylo sděleno, že "mám" jít na amnio kvůli věku. Zavolal si na pomoc ještě mého lékaře. Já jsem byla zaskočená, neřekla jsem hned, že né, ale začala jsem se vyptávat na rizika, připadlo mi, že snad s podobnou reakcí matky nesetkali, byli z toho docela rozhození a oba se vyjadřovali ve smyslu "taková vymoženost, to je to nejlepší, co můžete pro dítě udělat", jaká by to byla zátěž pro celou rodinu, kdyby bylo dítě postižené, ať proberu doma s manželem. Doma jsme probrali, Petr nechal na mě, ale já z toho byla úplně rozhozená, že jsem kývla - museli jsme se rozhodnout do druhého dne. Šla jsem. Ještě poznámka na okraj - lékař se přehlédl, když počítal rizika downa o rok, ale to jsem zjistila až na konzultaci těsně po amnio, nicméně mě docela šokovalo, co ten jeden rok, který mi přidal udělá se statistikou:(
Takto - nechci se těch doktorů přímo zastávat, ale oni k tomu přistupují z pohledu lékařů, jsou určitě přesvědčeni, že dělají vše pro to, aby se narodilo zdravé dítě. Ale pro mě byl ten stres z rozhodování a obavy, aby dopadla dobře amnio, docela děsivej. Paradoxně jsem na výsledky samotné amnio čekala v klidu, obava, aby nebyly komplikace po a. byly mnohonásobně větší. Jinak jsem lékařům moc vděčná za zdravé miminko, které se nakonec narodilo císařským řezem.