Jednou jsem chodila na francouzštinu s divčinou, která se naučila mluvit od přítele Francouze, neměla ponětí o gramatice, neuměla fr. psát, prostě jen plynně mluvila. Ale mluvila tak, jak jí (teda vlastně jemu) zobák narost.
Třeba místo "je mi to jedno" říkala "j*bu na to", ona nevěděla, že je to sprosté. Byla to veliká legrace, ale učitelka z ní byla zezačátku dost vyjevená, skoro po každé druhé větě ji upozorňovala, že to je sice správně, ale TAKHLE se to neříká.
J.