Mám o tom poměrně obsáhlý pojednání na netu, kdyby se někomu chtělo číst, tak zkopíruju některé pasáže:

Pokud si vzpomínám na své vlastní dětství, k „lékařské“ problematice jsem se dostala poprvé asi ve věku čtyř let, na prázdninách u pratety na venkově. Tahle prateta měla dva pravnuky - fuj, to je skoro jako jazykolam: Nerozprostovlasatila-li se dcera krále Nabuchodonozora… -přibližně v mém věku (a jednu pravnučku ve věku mladším, která mne jednou stříhla nůžkami do nosu), a s těmito hochy jsem byla poprvé v životě tváří v tvář (přesněji dlaní v… řekněme údeček) konfrontována s odlišnostmi obou pohlaví. Základ hry, kterou jsme tehdy s chutí provozovali, byl zhruba takovýto:
Oba hoši utrpěli zranění při hromadné katastrofě – požár, výbuch plynu nebo výbuch sopky – na zahradě pod maliníkem. Okamžitě poté byli převezeni – na kolečku, poznamenaném stopami po nedávné přístavbě domu – do nemocnice, což byl náš „bunkr“ pod verandou, kde jsem se jich ujala já coby lékařka, toužící zachránit jejich životy. Chlapci se natáhli na kanape a já je svlékla z tepláčků. Bundičky jsem nechala bez povšimnutí, neb při dřívějších hrách jsem již zjistila, že horní části jejich tělíček se od mého tělesného vybavení nikterak neliší. Poté, co jsem důkladně prohmatala jejich varlátka a údíky, rozhodla jsem, že je třeba neodkladná náročná operace, která sestávala ve velmi nenáročném přetahování předkožtičky.
Dospělá část rodiny o tom neměla pochopitelně ani tušení, nejspíše se domnívali, že si pod verandou navzájem předčítáme z Kocoura Mikeše. Musím se tedy, po více než dvaceti letech konečně přiznat – nikdy jsem nečetla Kocoura Mikeše a děj této knihy znám jen velmi zběžně, ponejvíce ze strohých ukázek ve školních čítankách. A nečetla jsem ani Ferdu Mravence. Vzhledem k tomu, že jsem se naučila číst v necelých třech letech, v době, kdy mí vrstevníci po urputném slabikování „Pepa láme, Ola solí“ konečně přelouskali první dětskou knihu, už jsem v noci pod peřinou louskala knihy dospělácké. Nevím přesně proč, ale u nás se v knihovničce vlastně žádné knihy, adekvátní mému věku nevyskytovaly. S jejich nákupem se skončilo po leporelu „Jak šlo vejce na vandr“, nejspíše proto, že mí blízcí, zcela vyvedeni z kontextu mou zjevnou „jinakostí“ si mne netroufli urazit tím, že by mi pod stromeček koupili Veselé říkánky o zvířátkách. Zvykli si na to, že mne vídají posedávat na gauči s objemnými tlustospisy, jako byl například životopis Josefa Lady (přišel mi zajímavější než nějaká báchorka o mluvícím kocourovi) nebo Josefa Mánesa. Obě tyto knihy byly sdostatek smutné a vyhovovaly tak mému pesimistickému naturelu. Jediné, co si mi kdy babička dovolila odebrat, byl Dobrý voják Švejk. Pravila, že na takové sprosťárny mám času dost. Po jejím zásahu už onu knihu nikdy nikdo nenašel, ačkoli jsem jejím hledáním strávila dost podstatnou část puberty. Nakonec mi nezbývalo než vypůjčit si ji v knihovně a neustále platit tříkorunové a pětikorunové pokuty za pozdní navracení.

. . .

Ačkoli jsem byla tak aktivní při hře na paní doktorku, nadále jsem už po přímém kontaktu s chlapeckým přirozením netoužila. Stačilo mi vidět to jednou a prvotní fascinace údem mne brzy přešla. Dost dobře jsem nechápala ani masovou posedlost Lubošem Bartáčkem. Už jsem si dovedla představit, co skrývá pod punčocháčky, a tím byl pro mne výzkum ukončen. Tajemstvím, které mne cele pohltilo, bylo zrození dítěte a především akt, jenž k němu vede. Jako hloubavému děcku mi bylo hned jasné, že pohlavní diferenciace mužů a žen není bezúčelná, stejně jako tomu je i u příslušníků jiných živočišných druhů. Vypozorovala jsem, že k početí potomka je zapotřebí spolupráce obou pohlaví, a to převážně při svých prázdninových pobytech u pratety. Z hovorů i vesnické praxe mi bylo brzy jasné, že pro zrození malých králíčků je nutná přítomnost samce v kotci, povšimla jsem si i směšného tance kohouta za zadkem slepice a skutečnosti, že kočka, vláčící se s břichem u země po dvorku, se záhy objeví štíhlá a mrštná u misky s žrádlem a na půdě v seně se vyskytne hnízdo slepých a kničících koťat.
Logicky vzato, pokud byla koťata nejprve v kočičích útrobách, musela se nějak dostat dovnitř a stejně tak někudy i ven. Po bedlivé prohlídce kočky jsem vypracovala několik tezí a přemýšlela nad jejich pravděpodobností.
Nejprve jsem rozmýšlela variantu potravní. Bylo nanejvýš zřejmé, že požije-li kočka (potažmo i člověk) pokrm, vychází tento v pozměněné podobě ven. Tato teze ale měla mnoho slabin. Za prvé, proč by kočka jedla koťata, když se stejně nakonec objeví na půdě, a za druhé, co by asi tak musela sníst, aby z toho vzešlo kotě – vezmeme-li si, co z kočky běžně vychází, není to příliš důvěryhodná myšlenka. Chvíli jsem koketovala s možností obráceného procesu. Jde-li dovnitř zvířete šunkový salám a vychází nevábná hromádka ukrytá v záhoně salátu, je možné, aby po požití oné hromádky vyšel ven šunkový salám? Brzy jsem usoudila, že tato varianta je nesmyslná, protože pokud by nebyla, nemusela by se kočka namáhat s lovem myší. Jelikož se ale tímto lovem zabývala, byla moje úvaha založena na nesprávném bodě.
Neznaje zavrženou Aristotelovu teorii samoplození, která mimo jiné tvrdila, že žáby se rodí z bahna a vši ze špíny, přemýšlela jsem o tom, z čeho by se mohla rodit koťata. Ovšem po vypozorování jasné souvislosti mezi klubíčkem holých tvorečků a zmizením kočičího břicha padla i tato varianta.
Konečným výsledkem mého bádání bylo, že pro vznik koťat je zapotřebí, aby se cosi dostalo dovnitř kočky, a to jiným otvorem nežli tlamou a řití. Za mírných protestů kočky jsem skutečně vysledovala třetí přístupovou cestu, ale nebylo mi zcela jasné, jak se takovou směšnou dírečkou může dostat na světlo boží šest poměrně velkých koťat. Nebyla jsem natolik nekompromisní, abych se pokoušela umístit kotě zpět do útrob jeho matky – škrábance na rukou přece jen pálily, zvláště když je babička čistila kysličníkem.
Ve městě, nemaje možnost přímého pozorování zvěře, jsem se cele ponořila do studia knih. V mých oblíbených životopisech, Ladově i Mánesově, nebyla sice obsažena žádná přímá nápověda, nemluvě o oblíbených obrázcích rozkládacích žen s plodem umístěným na třetím listě, ale dalo se z nich přesto mnohé vypozorovat.
Josef Lada měl dvé dcer, Josef Mánes jen jednu, ale k jejich stvoření potřebovali oba osobu opačného pohlaví. Mánesova milá, služka Fanynka, musela posléze domácnost opustit, neboť na ní bylo znát, že bude mít dítě. Neboť jsem už ve svém životě několikrát viděla těhotnou ženu, bylo mi jasné, že dítě je v ženě uloženo na stejném místě jako koťata v kočce. Z matných stop bylo možno vypozorovat (v případě životopisu Mánesova, Lada byl cudnější, nejspíše proto, že si své curriculum vitae psal sám, zatímco o Mánesovi vyprávěl František Kožík), že muž zahoří jakousi vášní, vidí-li ženu nahou.
Bohužel jsem vyrůstala bez otce, a tak jsem nemohla špehovat za dveřmi ložnice, jakáže je to vášeň a k čemu vede. U dědečka a babičky jsem nic podobného nepředpokládala a strýc, poslední člen rodiny, byl dosud svobodný.
Na své cestě k poznání jsem postoupila o notný kus dopředu díky televiznímu vysílání. Ač v letech sedmdesátých, do nichž spadá mé předškolní dětství, byl denní program po stránce sexuální velmi chudičký (v noci nejspíše také, ale to jsem se ještě dívat nesměla) a mou zvědavost nemohl uspokojit, přece jen se vyskytla jedna výjimka. V jakémsi dokumentárním filmu, který byl zjevně zamířený proti americkým imperialistům, přejížděli chudí Mexičané autobusem do USA, domnívajíce se pošetile, že na ně zde čeká strýček Sam s otevřenou náručí. V samém závěru snímku se z autobusu vypotácela těhotná Mexičanka a začala úpět. V tom okamžiku mi babička zakryla oči Rudým právem, ale já si v něm rychle prstíkem propíchla dírku, neboť mne dění na obrazovce enormně zajímalo. Ačkoli měl tento dokument daleko do instruktážního snímku pro mediky, dozvěděla jsem se z něj, že novorozenec opouští tělo matky dolní cestou a toto jeho konání matce způsobuje jisté těžkosti. Kromě toho mi utkvěla závěrečná slova tendenčního filmu, kde uvědomělý soudruh komentátor hlasem plným zášti sděloval divákům: „Její syn se narodil ve svobodné zemi. Ale jaká je to svoboda?“ Následovalo pár postřehů o porušování lidských práv ve Spojených státech, ale to už mne nezajímalo. Mne čekalo jen překonat poslední překážku, abych se konečně ocitla před vytouženou branou Vědění.
Pomohla mi ji překonat Iva, starší sestra mé kamarádky Šárky (nikoli Holasové, k přátelství se slizkou udavačkou bych se nikdy nesnížila, i kdyby měla doma pět anatomických atlasů), s níž jsem bydlela v jednom domě. S převahou svých deseti let mi velmi syrově popsala akt, k němuž mezi mužem a ženou dochází. Ač jsem něco podobného tušila, přece jen mne to překvapilo. Při nejlepší vůli jsem si nedovedla představit, jak se to v praxi provádí. Pravda, Iva nakousla cosi o tom, že se úd „postaví“, ale jak se postaví a co se s ním pak následně děje, bylo na mé šestileté chápání trochu silné kafe. Když se pak po dvou letech moje matka znovu provdala a sdělila mi sladké tajemství, totiž že budu mít bratříčka nebo sestřičku, bylo mi jí trochu líto. Představila jsem si, kolik jí asi muselo dát práce realizovat plodivý akt a v hloubi duše jsem jí i malinko pohrdala. Na jejím místě bych před namáhavým zaváděním údu dala vždycky přednost pohodlné adopci…

. . .

Čárlí neoplýval fyzickou silou a byl spíše terčem vtípků, narážejících na jeho neznalost pohlavních tajemství, ale byl mi hluboce oddán. Často mne doprovázel ze školy domů a nabízel mi jednak tajná hesla, která byla pro svou krkolomnost většinou zamítnuta, ale především možnost kopat při chůzi do školní aktovky jeho mladšího bratra. (Bratr ji měl samozřejmě na zádech.) Přesto jsem se připojovala k jeho psychickému trýznění, když z něj zkušenější hoši loudili odpověď, jak se dělá dítě a jaké zná druhy gumy.
Čárlí znal gumu na gumování, gumičku do vlasů a na zavařování, ale tím jeho vědomosti končily.
„A co šprcguma, Čárlí?“ pochechtával se David Lupač, kterého většina děvčat milovala, neb byl ze třídy nejkrásnější.
Lékařův synek zakroutil hlavou a zbytek třídy propukl v dávivý smích.
„Šprcguma, Čárlí,“ naklonil se k němu Lupač, „to je taková guma na gumování dětí!“
To už osazenstvo škamny leželo na zemi v křečích.
Nejsem si zcela jistá, zda tehdy Čárlí pochopil, v čem tkví princip šprcgumy, námi nazývané důvěrně „šprcka“. Ale ani ti, co její funkci znali, ji tehdy nepoužívali k ničemu jinému, nežli plnění vodou a následnému házení z okna na kolemjdoucí. Já sama jsem na funkci prezervativu přišla víceméně náhodou. Při prohlížení zásilkového katalogu MAGNET jsem na jedné stránce narazila na obrázek malých krabiček, pod nimiž stálo „Pánská ochrana, 3 ks“. Při hovoru se strýčkem jsem se pak nenápadně zeptala, cože to je, a vidouc jeho neochotu k odpovědi začala jsem dedukovat sama. Nejprve jsem vtipně poznamenala, že to může být složený svalovec, který v případě nebezpečí vyskočí z krabičky a dotyčného pána ochrání před útočníkem, čemuž jsem se sama zasmála, a nakonec jsem – ani nevím jak, zřejmě pod vlivem gumového prstu, který si občas navlékala babička při drobných poraněních – přednesla strýci myšlenku, že jde o návlek na úd, chránící před jeho poškozením. Strýček mírně zrudl, ale nevymlouval mi to, a tak jsem poznala, že pravda krouží někde blízko.