Štěpánko, nevím, o jak starých dětech mluvíš.
Každopádně poměrně nedávno jedna vzdálená příbuzná rodila a volala zoufale po příbuzenstvu, že už to nevydrží a že snad umře, ať někdo jí přijde pomoci. Což o to, ona není žádná nepoučená hus, věděla moc dobře, co a jak je, co se při porodu děje, ovšem byla zmasírovaná těmi zkazkami, jak je porod úžasný, krásný, nic hezčího není a ta bolest zas není taková, když se tomu nepoddá. Já neříkám, že to tak někdo nemůže takhle mít, ale říkám, že ona nebyla vůbec připravená na to, jaká bolest to vůbec může být, a tím to pro ni bylo ještě mnohem horší. A úplně nejtragičtější mi přijde fakt, že mě po porodu ošetřovala jedna sestra, která se mě jen tak mezi řečí ptala, zda mě překvapila ta bolest při porodu a zda jsem četla ty články, co visely na nástěnce. Odpověděla jsem, že články jsem četla, ale nedávala jim žádnou váhu, neboť bolest jsem očekávala značnou, tudíž mě to ani nepřekvapilo. A ona mi na to řekla, že jako studentka kolikrát byla nervní z toho, jak ty maminy vyvádějí, protože je učili, že to tak strašný není a pak byla sama taky v šoku. No a když dítě má zafixováno, že porod jsou vlastně krátké kontrakce s dlouhým oddychem, kdy je možno se usmívat, tak asi bude dost překvapené, když zjistí, že to taky může být úplně jinak a že na úsměv nedojde sakra dlouho.