Nejtěžší mi asi bylo:
že když se něco stane, kdo se postará o mé dítě (občas dohnáno do posedlých stavů),
že i když budu nejlepší, jak jen mohu, budu stejně jen polovina toho, co potřebuje,
že pořád musím jenom já a nikdo mě nikdy nezaskočí,
že nemám na koho čekat po dlouhém prokřičeném dni,
že nezvládnu existenčně naši budoucnost.

Byly to krátkodobé stavy přerušujíc víceméně stav spokojenosti a štěstí, ale občas přicházely. Jsem ale pochybující člověk, který by je možná měl i v pěkném vztahu. Sama jsem byla cca do 3 let dítěte (od začátku).
Dnes na toto období vzpomínám ráda, jako na posilující životní zkušenost, která mi dodala sebevědomí, odvahu a tak dále. Navíc, být sama s dítětem umožňuje vytvořit velmi harmonickou domácnost, kde je vše přizpůsobeno jenom nám.