pamatuju si, že pro mě na začátku bylo těžký, vidět kolem sebe takový ty páry, co si tak pospolu chrochtaj nad svým potomkem, jak je dokonalý, krásný, nej... taky jsem tušila, že ten můj je dokonalej, krásnej a nej, ale jaksi mi chyběl někdo, pro koho by syn byl taky tak vyjímečnej, jako pro mě a kdo by si o tom se mnou "chrochtal"
teď mě je občas smutno z toho, že syn má jen mě a babičku s dědou. jako v tom smyslu, že kdyby se se mnou něco stalo, moc lidí na světě nemá..

problémy s financemi, bydlením nebo osamělostí mě prozatím míjejí. mám práci na část. úvazek, spolehlivé hlídání, bydlím ve svém a mám přátelé a pořád do čeho píchnout, za kým jezdit atd.
blízký člověk přímo doma mi ale za čas určitě scházet bude, to je jasný.