Velikonoční svíce

- svíce je důležitým symbolem ve všech kulturách, světlo je chápáno jako znamení života
- velikonoční svíce a slavnost světla na počátku liturgie Vzkříšení o Veliké noci má své kořeny v tradici prvotní církve, kdy se velikonoční noc rozzařovala světlem mnoha svící
- velikonoční svíce symbolizuje Zmrtvýchvstalého Krista, který zvítězil nad smrtí
- podle staré tradice se svíce zapaluje od posvěceného ohně na počátku liturgie konající se v noci z Bílé soboty na neděli, v níž vstal z mrtvých Kristus. Tato slavnost Vzkříšení se zahajuje vnesením zapálené svíce do úplně tmavého, zhasnutého kostela. Tak si křesťané připomínají, jakým zásadním obratem je Kristovo vzkříšení, noc, která se proměňuje v den. Zapalují si své svíce od tohoto paškálu, čímž naznačují, jak i oni byli Kristem ovlivněni, "zapáleni". Tím se celý kostel prozáří světlem.
- společenství věřících vítá svíci se zpěvem "Světlo Kristovo", "Chvála Tobě, Pane" a zpívá Exultet (píseň chvály z 1.století)
- tento význam je ještě podtržen tím , že se zapálená svíce ponořuje do vody, která se posvěcuje na křestní vodu a zapaluje se od ní také křestní svíce
- svíce je většinou ozdobena motivem kříže, na kterém jsou voskovými hřeby zdůrazněny Kristovy rány, nad křížem je první a poslední písmeno řecké abecedy - alfa a omega - značící, že Ježíš je začátek i konec; dále se užívá motivu stromu, beránka, slunečních paprsků nebo vody
- bílá barva svíce symbolizuje naději a nový život
- velikonoční svíce se v liturgii zapaluje jen během 50ti denního velikonočního období, tedy od Velikonoc do Letnic (Svatodušních svátků, svátků seslání Ducha sv.) a při křtech, aby se od naznačilo, že každý křest souvisí s velikonocemi - proto se od ní zapaluje křestní svíce. Zapaluje se také při pohřbech, člověk přešel branou smrti a křesťané se za něho modlí, aby také on "vstal" k novému životu - s Bohem .Každé nové zapáleni bílé svíce u hrobu, je připomínkou naděje v novém životě, je to světlo na připomínku neustálé Kristovi přítomnosti.

.......

dalsi k tematu..

Zvyk uctívání památky zesnulých navazuje tedy na předkřesťanské tradice. Roku 998 zavedl tento zvyk v druhý listopadový den benediktýnský opat Odillo z Cluny. Zvyk se rychle rozšířil po všech křesťanských zemích. Od té doby se v 18 evropských zemích slaví prvního listopadu svátek Všech svatých a den poté Dušiček.

Zvyk v roce 1748 oficiálně potvrdil papež Benedikt XIV. a postoupil jej dále pro všechny kněze ve Španělsku, Portugalsku a Latinské Americe. V průběhu první světové války, konkrétně v roce 1915, rozšířil toto povolení papež Benedikt XV. pro celou církev.

Jedinou výjimku tvoří anglikánská církev, ta slavení této památky zrušila. Avšak někde byla památka obnovena v rámci anglokatolického hnutí. Protestantská reformace nebyla ve zrušení takto důsledná: Martinu Lutherovi se její slavení v Sasku za jeho života nepodařilo prosadit.

Podle křesťanské tradice se na tento den slouží tzv. trojí mše za zemřelé, která odkazuje na trojí zrození Božího Syna (od věčnosti, v těle a v lidském srdci či duši).

V Praze se hlavní bohoslužba tradičně pořádá na vyšehradském Slavíně. Pod širým nebem kráčí průvod se zapálenými svícemi, obklopen hroby významných osobností moderních českých dějin.