Taky bych se měla o jeden hrom, mojí maminky, starat... A nebudu se tady vymlouvat, nestarám se. Mámu mám v sobě, vzpomínky na ní mám ve svým srdci, ne v nějakým žulovým náhrobku. Na hrob chodím výjimečně, když už mě opravdu dožene pocit, že bych teda po letech fakt měla, a fakt jsem ráda, že mí předci byli tak prozíraví, že je to žulová deska a ne záhonek. Jednou doufám, že moje děti urnu s mým popelem vezmou, odvezou jí na nějaký krásný místo a tam mě pošlou do větru. Chci jim zůstat jen v srdci, ne jako nějaká povinnost, kterou jim velí nějaký dobrý vychování nebo tak něco. Věřím, že svým dětem dávám víc, než jen to, co se má a co by bylo dobrý a co se sluší... a chci aby si mě pamatovaly právě tak.