ty smyčky, jak říkáš, to je taky zajímavý...já už načetla spousty věcí

a jak říkáš o té karmě rodu - tak jsem si vzpomněla na biblické - že za hříchy otců budou potrestáni potomci až do třetího kolene

U nás v rodě je fakt nějaké dědičné stigma - babička provdaná proti své vůli za nemilovaného muže, nejstarší dítě /mojí matku/ odstrkovala, přitom prostřední dceru /snad byla s tímtéž mužem a ne tajný levoboček s jiným/ už zbožnovala, ve všem jí podporovala, litovala...k nejmladšímu synovi obdobný vztah...odneslo to nejstarší dítě, matka se jí vždy snažila zavděčit, ale čím víc se o to snažila, tím jí jen otvírala prostor pro citové vydírání...nikdy jí nedocvaklo ani rozumově, že by jí měla odstřihnout

matka a já - já nechtěné dítě, kvůli mě uzavřen snatek, protože potrat nebyl možný, matka se snažila "aspon být moje nejlepší kamarádka" - podle svých slov...ale to já nepotřebovala, já potřebovala bezpodmínečnou lásku, navíc jsem časem pochopila, že pod rouškou kamarádství na mě naložila své partnerské problémy, víc než jsem mohla unést

já a dcera - dcera chtěná, ale mírně nestandartní typ, s výchovnými a vývojovými problémy, je přesně můj pravý opak, tudíž k sobě těžko hledáme cestu - kdybych dostala dítě, co se mi podobá zájmy, vím, že bychom dokázaly jet na stejné vlně a já jí podchytit...bohužel navíc partner v zápase o to, aby byl milovanější rodič se jí nesnaží vychovávat, nepříjemné záležitosti a problémy nechává na mě, ale díky tomu je pak na dceru vždy příjemně naložen

Takže se rodem táhne jako červená nit absence "nepodmíněné lásky"? nebo možná prostě nějaká karma, kvůli které se ženy tady do té rodiny rodí...občas jsem měla pocit, že jsem se do téhle rodiny narodila, protože jsem budto chtěla těžkým životem plným překážek urychlit svůj duchovní vývoj, taky té rodině pomoct, ale prostě to bylo mimo mé síly /to jen tak dojem kdesi z okraje vědomí/. A rozumově a po čtení spousty materiálu jsem došla k názoru, že karma nemusí znamenat nevyhnutelný ortel, že to může být i cesta, jak něco rozpoznat a vydat se jinudy.



A co se týká manipulátorů a zaměstnání - no, právě, že u nás v rodině se manipulovalo hojně různými způsoby, někdy kolem dvaceti jsem začala číst psychologické a ezoterické knížky a vůbec poprvé jsem dokázala manipulaci indentifikovat a zjistila, že existuje, zjistila, proč jsem se v určitých situacích blbě cítila, ale stejně proti tomu nemám moc obranu, takhle jsem na sebe nabalila manipulátora v zaměstnání, který se tvářil jako nejlepší přítel, až na to, že mojím prostřednictvím si ukojoval své frustrace, nakonec způsobil, že jsem se začala v zaměstnání cítit nespokojená jako on
a můj muž bohužel jeví taky docela slušné schopnosti v tomhle směru

Prostě - kde je úrodná půda, tam se vždycky najde někdo, kdo se do ní snaží zasít zrno.

JInak se omlouvám zakladatelce, už nebudu plevelit její diskusi.