Pam-pelou, zdá se mi, že víš o spoustě věcí...tak se tě chci ještě zeptat.

Je možné, že se do pozice oběti dostávám třeba z toho důvodu, že jsem se v dětství rozhodla trpět jako moje matka? v podstatě ze solidarity s ní?
Ona měla dost neštastné manželství, ale nechci soudit čím vším to bylo, já myslím, že v tom byla nevinně jen částečně, část odpovědnosti je i její, ale prostě ona si mi jako dítěti hodně stěžovala, vtahovala mě do svého vztahu k mému otci, do jejich sporů, taky mi jednou řekla, že jak jsem jí zkomplikovala život tím, že mě nechtěně počala...tehdy jsem jí hodně milovala a bylo mi jí líto a pamatuju se, že jsem se jakoby vnitřně chtěla vzdát svého života a zůstat s ní
/asi stejný princip, jako když zůstane dospělé dítě s rodičem, aby nezůstal sám/
rozumem se mi podařilo ale pak to nějak rozpoznat a začít stejně vlastní život /i když teda ne moc fajn/, ale říkám si, jestli někde ve mě nepůsobí i pořád to dávné rozhodnutí - že si prostě nedopřeju štěstí, protože jsem matce svým početím jakoby podle jejího názoru zničila život?

dá se tohohle nějak zbavit? teda svépomocí? jako nemám v úmyslu nechat na sobě praktikovat žádné alternativní praktiky druhými osobami a vnitřní pocit podle mě psycholog nespraví, protože je to emoce