Maryl nemám dgn úzkostnou poruchu,ale panickou nevím přesně jak velký rozdíl to je,ale stavy jsou pravděpodobně velmi podobné.U mě to vycházelo z celkového přepětí organismu,které vyústilo ve fyzické problémy,jako závratě,bolesti zad(tedy bez tradičního bušení srdce)... prošla jsem běžná vyšetření neuro,MR,rehabilitace ... pak mi nějakou dobu trvalo než jsem si zvykla na fakt,že všechny mé problémy už pramení pouze z psychiky. K psychiatře jsem se dostala od neurologa již s AD.Projevy se nezlepšovaly,nemohla jsem řídit,jezdit MHD,být sama s dětmi ... nejhorší měsíce mého života,ten pocit bezmoci,neustálý strach co bude zítra - bude to horší nebo lepší ... jak už tu bylo napsáno,kdo nezažil nemůže pochopit.Psych. navrhla zvýšení dávek a případně změnu.Musím dodat,že AD jsem se hodně bránila,když jsem je začala brát úleva se nedostavila,prošla jsem si všechny popsané vedlejší účinky - do té doby jsem nikdy pravou panickou ataku nezažila a přišla i deprese (doteď nechápu jak může někdo s depresí žít celý život).
Teď vím jedno - budu psát ze svého pohledu - moc mi pomáhalo o tom co cítím mluvit/i když jsem časem pochopila,že mi to dlouhodobě nepomůže pokud se nepokusím najít příčinu a nepostavím se jí.Ono také najít osobu ochotnou a schopnou delší dobu poslouchat co nemůže pochopit je velmi těžké,moji maminku to velmi zatěžovalo,i když mi to nikdy nedala znát. Pomohlo mi najít sílu k pokusu si zase věřit (ta otřesená sebedůvěra je příšerná věc,hlavně pro mě,jsem zvyklá se spoléhat především sama na sebe).každý pokus o běžnou činnost byl hrozně vyčerpávající a hlavně na začátku jsem si musela pomáhat léky,abych se vůbec odhodlala to zkusit (naštěstí mi k uklidnění stačila 1/4 lexaurinu).Další věc která mi pomohla,bylo že jsem se pokusila najít co mám ráda/ co mě baví ( se dvěma dětmi - starší má težkou poruchu porozumění- se moje radosti/koníčky a čas jenom pro mě kamsi vytratily) a pokusila se to zase začít dělat.Hledala jsem co zpúsobuje moje strachy a zda je ten strach opravdu reálný a opodstatněný ( strach z nemoci - vyšetření byla v pořádku,anémii léčím,vyčerpání též, postižení syna - dělá pokroky,strach o existenční věci apod.).Ve strachu z komunikace s lidmi pomohlo jít mezi ně a mluvit s nimi.
Prostě jsem se rozebrala a dělala věci z kterých jsem měla strach... je pravda nikdy jsem nebyla zcela paralizovaná,ale když jsem měla jet po 3měs metrem a máma mě viděla (jela se mnou) jak se klepu, myslela jsem že nevyjdeme z domu.
Nakonec jsem léky nezměnila,dávku jsem naopak zachovala na původní výši - zkoušeli jsme 14dní navýšit na dvě tbl./den a já se pak ze své vůle vrátila zpět na jednu a hrozně se mi ulevilo.Psych. se divila,řekla,že je netradiční,ale pokud mi to pomohlo,tak proč ne.
AD beru dál,určitě mi v první fázi pomohla,ale teď vím,že se jich chci zbavit co nejdříve. Z celé situace zdaleka nejsem venku,bojuji stále - stojí to spoustu sil,ale překvapivě zase mám chuť a sílu žít dál,i když je stále stejné jako dřív (byla doba,kdy jsem v tom žádný smysl neviděla) - naprosto netuším,kde se změna stala.Možná jsem našla zase ty drobné radosti (oblíbená písnička,spokojené hrající si děti,radost z podařeného dílka,milý rozhovor s přáteli,vonící květiny co jsem přehlížela).Jsou to paradoxně prkotiny,které mě drží nad vodou.
Je strašně těžké mé pocity a prožitky vypsat srozumitelně v jednom příspěvku,pokud budeš chtít napiš mi na mail,ráda odpovím na cokoliv,
Držím palce a chápu Tvou situaci,i když jsme jistě každá jiná a prožíváme věci jinak.