To, co psala Adina je taky pravda...když jsem o nějakou práci moooc stála, tak jsem asi působila násilně, křečovitě...kdežto když jsem to vzala "take it easy", není co ztratit, prostě se zúčastním a uvidím...tak jsem byla vybrána


a ještě jedna zkušenost...na konkurs jsem sehnala stabilní práci, ale jinak docela stresující, odpovědnost...nastoupila jsem tam...z rozumových důvodů jsem tam chtěla a potřebovala být...dokonce jsem si říkala, škoda odejít ted na MD, o práci bych přišla...no ale moje vnitřní nerozumové emocionální já - čili moje skutečné přání - vědělo, že už mi tikají biologické hodiny, že bych měla mít dítě a taky, že kdybych byla na MD, mohla bych se věnovat určité své zálibě, kterou bych jednou ráda převedla na profesi...vnitřně jsem stála o tohle, ale rozumově jsem setrvávala ve stabilní, jisté práci

a nevím, jak to mám nazvat...osud, život? za mě zařídit to, k čemu jsem se nemohla rozhoupat...prostě v organizaci došlo k reorganizaci, slučování, přeskupování...na místo, které jsem zastávala já, vybrali někoho jiného a já měla za snížený plat dělat podřízenou...v podstatě pokořující situace...takže jsem se rozhodla při tomto jednání na nic nečekat a začít pracovat na dítěti...podařilo se...a když si to ted tak zpětně promítám, i když jsem svou degradaci těžce nesla, jestli neměla "hlubší důvody", jestli jsem si jí nepřivolala právě proto, že jsem toužila po těch dvou věcech, ale rozumem jsem si je odpírala

Tolik k vyzařování, skutečným přáním a rozumem a rozporu mezi nimi.