Tyhle jsem si poznamenala já:

"Nebojím se vůbec ničeho," pravil náš téměř již čtyřletý syn.
"Ani rodičů?" zajímala jsem se.
"Ne," zněla odpověď.
"Rodiče jsou hodný, viď?" snažil se mu vlichotit manžel. "Jsme hodný rodiče, Stáníku?"
"No, docela jo," pravil po chvíli přemýšlení synek. "Ale jste k ničemu, protože já už jsem velikej!"

...

17:30

Syn: "Mami, já jsem čáp."
Matka (roztržitě, sleduje Colomba v televizi): "Jasně, paráda."

Za 10 minut.

Syn: "Mami, podívej, já jsem čáp."
Matka (jako prve): "Skvělý, prima čáp."

Za dalších 10 minut.

Syn: "Mami, já už nechci bejt čáp."
Matka (jako prve): "Tak nebuď!"
Syn (smutně, důrazně): "Já už nechci bejt čáp, mami!"
Matka (nechápavě): "Tak nebuď, v čem je sakra problém? Buď něco jinýho! Třeba velbloud!"
Syn (téměř plačtivě): "Ale já nemůžu!"
Matka (jako prve): "Prosím tě, proč nemůžeš?!"
Syn (jako prve): "Protože mám pořád tu pásku!"
(Vyhrnuje si nohavici. Matka zjišťuje, že má na lýtku pevně nasazený kotouč od lepící pásky, pravděpodobně suplující kroužek na noze ptáka.)

Za 1 minutu:

Matka (v záchvatu smíchu sundává pásku ze synovy nohy).
Syn (nešťastně): "Nesměj se! Nesměj se mi, mami!"