Ti dva mi od začátku přišli jako z jiných planet a rozhodnutí se vzít a žít spolu prostě bylo jen "vynucené" těhotenstvím. Nejdřív žili každý jinde (to se při určitých ekonomických okolnostech dá ještě snadno pochopit), pak sice ve společném domě, ale každý jakoby sám na sebe - vedle sebe, ne spolu. Jo, on měl možnost utíkat, tak utíkal, ona se pohřbila v domácnosti a s dětmi. (A pozor! Tím nemyslím, že děti jsou obecně "pohřeb" ženského života. Sice se jim prostě musí něco obětovat, ale dá se to rozumně vyvážit a vždycky si za to můžeme my dospělí, protože existence dětí je důsledkem našich činů.) A dokud socialismus vlastně dusil jeho touhu zkoušet nějaké nové možnosti, tak se od sebe asi tolik nevzdalovali. Jenže změna režimu je oba vymrštila na opačné póly životních představ. Já uznávám, že pro ni to po rozchodu muselo být moc těžké, protože pořád byla ženská s dětmi prakticky bez vzdělání a nějaké rozumné praxe. Jenže mi pořád v hlavě zní ty její věty z konce prvního dokumentu: že se sice jako vzít museli, ale třeba by se stejně vzali a že vlastně je asi za to těhotenství ráda, protože stejně nevěděla, co dál dělat... Mám takový vtíravý pocit, že možná činí za svůj život odpovědného někoho jiného než sebe a že by to tak bylo, i kdyby si nevzala zrovna Stanislava. V každém případě ve mně vzbudila víc emocí než Stanislav. On mě štval, že jí málo pomáhá a je v podstatě "na útěku v garáži", ale jeho současný životní postoj je mi pochopitelný. Paní Zuzana je pro mě výstrahou, ať sakra něco dělám, abych měla v životě víc než jednu možnost - jestli mi má jednou zkrachovat rodina, tak ať se o sebe aspoň dokážu postarat (nebo naopak).