Pilar, věř mi, že nemá. Založením jsem adrenalinovej optimista. Kolem mně se pořád něco záživnýho děje (nebo to záživně prožívám) a opravdu mám hubu otlemenou od ucha k uchu celý život. Tak mne vnímá okolí. Nebudím se s blbou náladou, prostě ji nemívám.

Ano, někdy nemám chuť něco dělat, tak jdu dělat něco jinýho, nebo u práce hekám a vzdychám, ale blbě naloženou mne málokdo potká, nebo naštvanou. Naštve mne konkrétní podnět, toť celé. A i to vykysá. Jsem emotivní, ale ne navenek - takže emoce celé roky bylo něco jako špatně.

Až po depresi jsem pochopila, jak hezké je poslat někoho jadrně "kamsi". Že je prima položit telefon... a říct nahlas "ty krávo, by tě neubylo, kdybys pozdravila" )))

A věř, že to opravdu nejde. V depresi byl problém vylézt z postele, prostě chuť přetáhnout peřinu přes hlavu.... spát moc stejně nešlo... ale pocit NEEXISTUJU.