Mě tyhle příběhy nikdy nezačnou udivovat. Kde se v lidech bere tolik schopností lhát, podvádět se (teď myslím především z morálního hlediska, nikoliv nutně fyzicky).. Je mi z toho smutno, důvěra mezi lidma jako kdyby neexistovala, nikdo si nikoho neváží a nestará se o pocity blízkých osob. Já jsem v podobné situaci akorát z druhé strany, můj bývalý přítel se mnou čeká dítě, zatímco má vážný vztah s jinou (ona to netuší, já to zjistila - že jsem byla poslední rok vlastně už jen "milenka", vztah jsme spolu měli několik let - před cca měsícem, ona zatím zřejmě nic netuší). Situace se vyostřila tak, že ten "můj" se k dítěti nechce znát a jakmile to všechno prasklo, tak dokonce tvrdí, že to dítě není jeho. Já bych pochopila, že to někomu ujede, vztahy jsou spletité, sex ještě víc, ale to lhaní za tím, to je prostě hnus. A ještě ta arogance, když mu pak jde o "pověst". Když tady ty příběhy čtu, tak v kontextu vlastního života ani nemám chuť někdy ještě začínat nějaký vážný vztah, protože důvěra je pro mě vůbec nejdůležitější. O čem potom soužití lidí je, když ne o tom, že si můžou věřit a spolehnou se jeden na druhého. Kde je nějaký respekt k bližnímu svému?