Taky jsem ráda, že si na toho malého teroristu můžu někde postěžovat. Přitom ovšem vůbec nezpochybňuju, že jeho existence je moje rozhodnutí a moje zodpovědnost, ale slabé chvilky jsou snad povoleny. (Občas mě překvapuje, že je např. považované za úplně normální, když někdo pláče nad tím, jak je těžké nést důsledky svých finančních rozhodnutí, ale zároveň je tabu si chvíli zaplakat nad tím, že jsem si "dětmi rozbila svůj původní život" a že už není cesty zpět.)