hele Miri, já jsme si o sobě vždycky myslela, že jsem mateřský typ - hlídala jsem malé děti, vedla oddíl s prckama, bavilo mě to, šlo mi to.
A ta rána, že když jsem se stala matkou (plánovaně a s těšením se na mateřství), najednou to nešlo. Utíkala jsem před tím, nezvládala jsem to, držela jsem se práce zuby nehty. Musela jsem se vyrovnat s tím, že nejsem tak mateřský typ, jak jsem si myslela. Že první rok je pro mě prostě peklo a musím ho jen přežít... Teď čekám třetí a počítám s tím, že první rok bude na krev, ale vím o tom a už mě to neděsí. protože vím, že jak dítě začne chodit, mluvit, samo jíst a samo se obsluhovat (= přestane na mě být totálně závislé), tak kolem toho roka, bude to dobré a postupem času ještě lepší...
Dopředu jsem to opravdu nevěděla, jak bezdětná, by´t se zkušenostmi s dětmi od malých miminek po puberťáky, jsem o sobě měla prostě jiný sebeobraz...