Viděla jsem a četla jsem i rozhovor s autorkou (myslím že na www.evalabusova.cz). To téma mě zajímá a docela se mi to líbilo, jen mi přišlo, že ty 4 příběhy byly všechny skoro stejné, hlavně ty první 3. Všechny ty ženy se rozhoodly dítě co možná donosit, vždy to byla vada neslučitelná se životem a děťátko buď umřelo ještě před porodem nebo těsně po něm. Bude to znít možná cynicky až krutě, ale připadalo by mi mnohem "dilematičtější" rozhodovat se, zda dítě donosit nebo nedonosit, pokud by mu hrozilo vážné postižení, ovšem se životem slučitelné. Tuším sama za sebe, že bych se rozhodla to dítě mít i tak, ale určitě je mnohem těžší žít pak třeba už navždy život matky velmi těžce postiženého dítěte než dopřát dítěti těch pár měsíců, které mu zbývají. Moje teta má skoro 20iletou dceru postiženou tak těžce, že se to např. s Downovým syndromem nedá vůbec srovnat (snad jsem se teď nikoho nedotkla, to bych nerada). No a ta poslední žena - co nebyla ani na tripple testy s tím, že bývají falešně pozitivní a nechce se zbytečně stresovat - ta mi přišla, že na to nebyla připravená, že zrovna její dítě by nějakou tu VVV mohlo mít. Ta se vlastně nerozhodovala, tam ta volba tak nějak chyběla.

Je mi smutno z toho, jak se k těmto ženám chovají zdravotníci . V době, kdy byla ta moje teta těhotná, ještě neexistovala tak dokonalá prenatální diagnostika, ale zase se s tím setkala v kojeňáku, kam se s dcerkou přesunuly po propuštění z porodnice. Nějaká sestra ji povzbuzovala, že třeba přijde o mléko a bude moct jít domů. Teta tomu nerozuměla, až se ukázalo, že v tom kojeňáku nikdo nepředpokládal, že by si to dítě chtěla vzít domů s sebou, prostě se očekávalo, že až ho dokojí, tak ho tam odloží .