Ahoj Hanko,
je mi taky 27 a od dospívání jsem měla (a pořád mám) velký strach z porodu. Z těhotenství ne. V 25 jsem se vdala, mám skvělého manžela. Když jsem přemýšlela nad miminkem, pořád mě trápil strach z bolesti a stále se mi zdálo, že u porodu umřu a tak... Pak jsem to ale začala brát z jiného hlediska a to z pozice dítěte (nenarozeného). Uvědomila jsem si, že mně mamka dala život a taky tím obětovala možná své strachy o sebe... A já díky její "oběti" jsem tady a můžu se těšit ze života. Kdyby v mamce zvítězil strach o sebe, nikdy bych tu nebyla. A já bych teď neměla dopřát někomu dalšímu, aby žil? Jakým právem chci žít jen pro sebe a neumožnit žít dalšímu človíčku? To vše se mi honilo hlavou a vnímala jsem, jak ve mě roste odhodlanost dopřát někomu dalšímu život, aby se mohl radovat a žít jako já. Pak jsem nečekaně (i když s těmito úvahami) otěhotněla a tím se i částečně změnilo mé myšlení. Začala jsem mít zvláštní pocit, že ve mně je nový život a velkou radost. I když se to občas střídá s pocity strachu z porodu. Ale čím déle jsem těhotná, tím více narůstá radost z očekávání a říkám si, že musím být "svobodná" k porodu, ať se stane cokoli. Až přijde ten den, bude originální a nemá cenu si dopředu kazit všechny dny s myšlenkami "co kdyby..." Snažím se svou mysl zaměřovat na dítě a porod vidět tak, že chci pomoci tomu dítěti vyjít na svět. To bude můj úkol. Částečně jsem se smířila i s tím, že kdyby se něco stalo (se mnou), tak to chci přijmout. Dar života, který můžu dát stavím na přední místo a při nejhorším díky za všechno, co jsem mohla prožít zdravá dodnes. (a podotýkám, že jsem velká padavka, co se týče nějakého zákroku na těle, braní krve ... omdlývám a stačí uvidět kapačku a už o sobě nevím ... atd.) Ale stejně doufám, že bude všechno v pořádku. Nechci teď myslet na porod, ale spíš se radovat z miminka, které nosím a těšit se na dobu až bude spinkat vedle mě v postýlce... Radši se dívám na malinké děti a představuji si to moje a sama uvidíš, jak ta radost roste...
Jana