Bel,
jo, jsem velká a poslouchám to už třicet let. Než zemřela babička, tak jsem to měla stereo. Jsem hrozně šikovná, chytrá a nadaná holčička, ale bohužel ošklivá, takže je mi to celé k prdu, protože u ženský je krása to nejdůležitější.
Stokrát si můžu říkat, že ani jedna z nich nebyla ani vzdáleně něco jako Jana Brejchová zamlada a že je to píčovina.
A určitě bych si to i říkala, kdyby mne realita přesvědčila o opaku. Ono jde v podstatě jen o to uvěřit tomu, že by to tak nemuselo být, u mne ta dysmorfofobie probíhá tak, že dokážu relativně dlouho být v klidu a vůbec na to nemyslet, dokonce si občas myslet i pravej opak, ale pak přijde ta rána přes celou hubu, v době, kdy to člověk nečeká a kdy se paradoxně cítí být v pohodě a každou chvíli od někoho slyší, jak mu to sluší apod. To je na tom nejhorší. Ze dne na den je celá mravenčí práce v prdeli a začínáte znova, akorát ta rána, kterou schováváte, je zase o něco hlubší než předtím.