Já myslím, že po tělu se touží, ale zamilovává se do něčeho, co je souhrn vnějšího dojmu, určitého vyzařování, vztahu ke světu i sobě samotném a pochopitelně i do vizuální podoby, do vůně... podle mě když to zůstane jen u těla, tak je to touha a vášeň, když je k tomu ještě nějaký přídavek toho ostatního (jak se dotyčný chová, směje, pohybuje... a já nevím co ještě), tak pak je to zamilování.
Kdybych měla pocit, že se do mě nikdo neumí zamilovat, tak budu v první řadě přemýšlet, co špatného vyzařuju do okolí. Kdyby se mnou nikdo nechtěl spát, budu se zamýšlet nad tím, čím jsem fyzicky odporná.
Tvoje matka a babička tě těžko měly málo rády proto, že máš ošklivé tělo, to je fakt hodně divný myšlenkový konstrukt. Ony tě asi dostatečně nemilovaly, protože to z nějakého důvodu neuměly. Chápu, že tou neláskou trpíš. Ale nemyslím, že by ti pomohlo, kdybys vypadala jako Miss World. S tím, jak to máš nastavené v hlavě, bys stejně měla pocit, že se ti lásky nedostává.
Vnímám, že ty tvoje myšlenky mají nějakou vnitřní logiku, která má pro tebe nějaký smysl, ale coby pozorovatel zvnějšku to prostě vidím jinak a mám dojem, že si pleteš různé pojmy a dojmy dohromady.
Tím se tě nechci dotknout, jen se vždycky divím, když někdo tak chytrý jako ty trpí selektivní slepotou, když řeší sám sebe...
Tím se tě nechci nijak dotknout, naopak, moc bych si přála na Rodině potkávat šťastnou Monty. Nihilistické Monty je mi moc líto, protože dle mého pohledu zvnějšku je obdařená přitažlivým tělem i tváří, břitkou inteligencí a talentem... jen jí chybí aspoň trocha lásky k sobě samotné.