Přidat odpověď
madelinko,
jo, zoufale toužím po něčem, co je pro většinu lidí samozřejmý a přirozený... a nemůžu to mít. Ono to vypadá malicherně, pro toho, kdo to nezažil, ale v principu je to stejný, jako když člověk na vozíku hrozně moc chce chodit. To, že chodíme, je pro nás úplně stejně samozřejmý, akorát někdo si sem tam uvědomí, že by nemuselo být, třeba když toho vozíčkáře vidí. A teď si představ, že vidíš DENNĚ, jak se lidi líbají, držej za ruce, hladí, jak na sebe zamilovaně civěj, jak se v kavárně hladěj po rukou a ty vůbec nevíš jaký to je. Mně tohle dohnalo v devatenácti na Centrum krizový intervence, protože jsem se fakt reálně bála, že ze samýho zoufalství nějaký štastný milence vezmu po hlavě klackem.
Předchozí