Ano, dvakrát, někdy v pubertě.

Jeden motiv byl hrozná zvědavost co je po smrti - chtěla jsem znát odpověď pokud možno hned a hrozně jsem sama sebe přemlouvala, že se to jedou dozvim a že si holt musim počkat. Ale pokoušelo mě to snad půl roku.

A podruhý bylo důvodem, že se se mnou rozešel Jenoň, a to tak blbě, že mi řek, že jsem skvělá, ale že přeci nebude se svou první holkou až do smrti - že by ho pak mrzelo, že nepoznal nikoho jinýho. To mě zničila ta nemožnost ovlivnit dění kolem sebe, když všechno funguje výborně a stejně to nestačí. No ale než bych si způsobila nějakou bolest, tak jsem to radši přežila Navíc se mi pár dní poté ozval jeho dobrej kamarád, že je do mě zamilovanej a jen mi to doteď nemoh z kamarádství k Jenoňovi říct... a nebyl jedinej, kdo se ozval, tak jsem si řekla, že kašlu na vztahy a budu si užívat (Jenoň se nakonec vrátil po víc jak roce, když už jsem s nim vůbec nepočítala.)