Jo.
Bylo mi "sladkých náct".
Důvody byly v rodině, víc to nebudu rozebírat.
Odradilo mě mé racionální já: tehdy nebyl internet a těžko jsem se mohla jít do lékárny se zeptat na smrtelnou dávku prášků na spaní a představa, že se jenom pobliju a udělám ostudu byla horší než nechat všechno tak, jak to je. Skok z výšky by při mém štěstí skončil místo smrti ochrnutím, které by mi vzalo možnost se kdykoliv do budoucna osamostatnit.
Zbraň táta domů nenosil, nechával ji v trezoru v práci.
A ta řeka vypadala tak zatraceně studená a špinavá,tam se mi fakt nechtělo...
Dnes můžu směle říct, že co mě nezabilo, to mě posílilo.