no, sebe a svoji depresi Ačkoli už pár měsíců nic neberu, tak nevím, jestli teda jsem nemocná nebo ne... Možná už ne, třeba je to pryč

Jenže já už si nepamatuju, jak jsem se cítila, než všechny tyhle potíže propukly , takže nemůžu říct...

Projevuje se to tak, že alespoň jednou za týden se absolutně bez příčiny rozložím...je mi smutno, nic nemá smysl, bojím se, že umřu, jsem k ničemu, nedokážu nic dělat, nemůžu dýchat, nemůžu spát, nechci spát a přemejšlím nad nesmrtelností brouka, je mi blbě, blbě, blbě. Racionálně chápu, co to je a že je to blbost, ale v tu chvíli je mi vědomí, že se nic neděje a že to přejde, dost k ničemu...
Upřímně, je to otrava, ale žít se s tím dá, neboť žít se musí Navíc, "jednou za týden", to je oproti stavu "nepřetržitě po spoustu měsíců" fakt pokrok