Myslím, že v minulosti byl celkově jiný životní styl, mnohem větší část obyvatelstva na vesnicích a s tím souvisela celkově mnohem lepší duševní stabilita člověka. Život běžného člověka na vsi měl svůj jasný řád, jasná pravidla daná přírodou a církví a tím pádem měl každý nějaké ty svoje základní jistoty. Pokud matce zemřelo dítě, věděla dobře, že v tom není sama, že dalších x žen ve vsi si tím prošlo taky a zároveň měla jistotu, že její dítě je v mnohem lepších rukou, protože je v ráji a ona se s ním jednou znovu potká. Čím víc si toho odtrpí na zemi, tím lepší má perspektivy na život věčný - za každou škaredost osudu ji na konci čeká sladká odměna. Pevná víra v Boha musela tehdejší lidi ohromně duševně ukotvovat a zároveň ten pravidelný řád přírodních cyklů a církevních svátků musel taky člověka dost vnitřně uklidňovat. Každou neděli na mši, jednou týdně ke zpovědi a vysypat ze sebe všechno co člověka tíží - pokud ve vsi fungoval dobrý farář, tak ty bohoslužby a zpovědi musely být výborná psychohygiena.