Petro,
já se pohybovala v prostředí, který si nedovolilo mne od určitýho věku jakkoli omezovat nebo se o to byť jen pokoušet. Narodila jsem se bohužel s totálním despektem k autoritám. Matka svého času dost chlastala, a díky tomu, že jsem jí vídala ve velmi trapném stavu, nikdy jsem nepila tak, abych byla ožralá a tím pádem stejně nebo podobně trapná. S drogama jsem experimentovala, potože mne to bavilo. Bavilo mne LSD a docela dost, jenže v prostředí, kde se k němu dalo dostat člověk ochutnal i ledasco jinýho. Neměla bych s tím problém, kdybych se zrovna v tomhle období komplikovaně nerozešla se svojí první láskou (víceméně taky smažka) a nepropadla iluzi, že nemá moc cenu žít. Takže jsem se rozhodla nežít a před smrtí si pořádně užít. Nakonec to dopadlo jinak. Nelituju toho, nestydím se za to, nemám dojem, že jsem kvůli tomu nějak handicapovaná nebo v permanentním ohrožení závislosti. Ale změnilo mne to. Tím pocitem, že vím, co udělat, abych se "někam" dostala. Blbě se to vysvětluje. Nechybí mi žádný drogy, nejsem v pokušení to zkusit znova, nemyslím si, že by mi ublížilo si sem tam něco dát, ale "chybí" mi ta blažená nevědomost o tom, který klíč je ten správný, co otevře dveře do Zákona.